Mýty o sportovní psychologii

O sportovní psychologii koluje mezi sportovci, trenéry, rodiči i veřejností celá řada mýtů. V tomhle příspěvku se zaměřím na nejčastější mýty, které jsem zaznamenal. Jde tedy o můj subjektivní názor, který je nepochybně ovlivněný tím, že sám jsem psycholog. Určitě netvrdím, že můj názor je ten jediný a nejsprávnější.

Mýtus 1: Spolupráce s psychologem je jen pro "mentálně slabé".

Velmi rád přirovnávám psychologii k fyzioterapii. Tréninky a soutěže zatěžují těla sportovců. Aby si své tělo sportovci udrželi v optimálním stavu, obracejí se k fyzioterapeutům pro pomoc. Péče o tělo v podobě masáže nebo kompenzačních cvičení je zásadní krok, který prospěje výkonu sportovce – zrychlí regeneraci po náročném výkonu, zlepší mobilitu pohybového aparátu a podobně. Zabrat ale dostává také hlava, která je vystavována psychickému tlaku a stresu, a to nejen během výkon. To vše má vliv na výkon, celkovou duševní pohodu a zdraví podobně, jako ztuhlé svaly. Nikdo o vás přitom neřekne, že jste slabí, pokud máte ztuhlé svaly, nebo jo? Během spolupráce s psychologem se sportovci naučí dovednosti, které jim pomohou se s psychickou zátěží lépe a efektivněji vyrovnávat. Jestliže sportovci běžně využívají fyzioterapii k udržení svého těla v optimálním stavu, proč by neměli využívat sportovní psychologii k udržení své hlavy v optimálním stavu? Je to další krok směrem k lepšímu výkonu a celkové duševní pohodě. A když se nad tím zamyslíme, není to naopak projev odhodlanosti a svým způsobem síly?

Mýtus 2: Sportovní psychologie je jen pro elitní sportovce.

Může se zdát, že sportovní psychologie patří pouze do světa elitních sportovců. Spolupráce s psychologem přitom může pomoci sportovcům na všech výkonnostních úrovních. I na amatérské úrovni může přijít zásadní krize, se kterou bude sportovec potřebovat pomoct. S nadsázkou a humorem takovou situaci zachycuje čtvrtý díl seriálu Okresní přebor s názvem Jesle.

Dalším příkladem může být návrat po zranění. Pro některé sportovce to nemusí být vůbec jednoduché, protože mají strach z toho, že se znovu zraní, například při kontaktu s protihráčem. Cítit v takové situaci strach je samozřejmě přirozené a má to svoji opodstatněnou funkci – vyhnout se podobné situaci, ve které ke zranění došlo, a ušetřit se bolesti. Ze sportu se v takovém případě ale vytrácí radost a potěšení, které dříve bylo tím hlavním motorem.

Kromě sportovců mohou sportovního psychologa vyhledat také trenéři nebo rodiče. Témat je celá řada – jak komunikovat se sportovcem, před, během a po výkonu, jak zvládat vlastní emoce, jak nastavovat cíle. Ani v tomto případě to ale není známka slabosti.

Mýtus 3: Výkon je z 90 % o hlavě.

Zní to skvěle a je to výborný marketingový slogan. Myslím si ale, že 90 % je přehnané číslo. Možná se tak sportovní psychologové a mentální kouči snaží vykreslovat náš obor v lepším světle, než jaká je skutečnost. Hlavou ale dobré technické dovednosti, rychlost, obratnost nebo sílu prostě nenahradíte. Znamená to tedy, že je psychologie ve sportu k ničemu? Určitě ne. Naše mysl nám umí házet při výkonu klacky pod nohy a s tím se sportovec musí naučit pracovat. Proto sportovci potřebují komplexní set dovedností a schopností, které jim pomohou dosáhnout co nejlepšího výkonu, a mentální dovednosti jsou nepochybně jeho součástí. Práce sportovního psychologa navíc nespočívá pouze v maximalizaci výkonu, ale také v udržení dobré psychické pohody a duševního zdraví, což má vliv na celkový výkon sportovce. Psychická pohoda a dobré duševní zdraví se totiž odráží například v soustředěnosti při výkonu, v přístupu k tréninku a regeneraci, v dodržování stravovacího plánu, v komunikaci se spoluhráči a realizačním týmem a podobně. Sportovní psychologie je tedy pro výkon důležitá a neměla by být přehlížená.

Mýtus 4: Mentální flexibilita, síla nebo odolnost jsou vrozené a nejde s tím nic dělat.

Výzkumy v oblasti psychologie sportu říkají opak – mentální schopnosti a dovednosti se dají tréninkem posilovat a zlepšovat. V aplikovaném výzkumu, který sleduje efekt mentálního tréninku, se nezaměřujeme pouze to, zda dochází k posunu ve výkonnosti, nebo zlepšení duševní pohody a zdraví, ale sledujeme také to, zda se sportovci posouvají v psychologických dovednostech a schopnostech, u kterých předpokládáme, že za zlepšením stojí. Je tedy klíčové vnímat psychologii sportu jako konzistentní a systematickou práci, která stojí čas a energii.

Mýtus 5: Sportovní psycholog a mentální kouč jsou jedno a to samé.

Mezi sportovním psychologem a mentálním koučem existuje zásadní rozdíl, který je dobré brát v úvahu v momentě, kdy se poohlížíte po spolupráci s psychologem nebo koučem – vzdělání. Psychologické poradenství a diagnostika je vázaná živnost a regulované povolání pro které je nutné úspěšně dokončit pětileté magisterské studium jednooborové psychologie. Většina psychologů (obecně) pak nad rámec vysokoškolského vzdělání absolvuje psychoterapeutický výcvik. I mentální kouči zpravidla absolvují koučovací výcviky s různou hodinovou dotací. Jejich vzdělání však není v současnosti žádným způsobem regulováno. Jako mentální kouč se tedy může označit prakticky kdokoliv, a to i bez patřičného vzdělání nebo výcviku. V zásadě je to podobné, jako kdybychom srovnávali fyzioterapeuta a maséra. Velmi pěknou a srozumitelnou přednášku k tomuto tématu má Michal Šafář, bývalý předseda Asociace psychologů sportu, a najdete ji na tomto odkazu.

Autor

Mgr. Martin Ptáček

Sportovní psycholog